5.  Vzpomínky v mých vzpomínkách

Byla sobota, poslední květnový den. Slunečné svítání dávalo tušit, že bude krásně. Pak mě ze spánku vytrhlo vzdálené drnčení telefonu. Oznámili nám, že právě zemřela moje babička.

Miluji vzpomínky. Jsou to útržky času, který jinak nejde nahmatat, cítit, slyšet a který přesto pluje kolem nás jako mohutná řeka, přináší a odnáší různé chvíle, věci, lidi. Jednou je hladina klidná jako zrcadlo, jindy se propadá do zpěněných vírů, aby se divoce protočila a vyhodila nás v předem těžko vypočitatelném místě. A jenom tam někde hluboko v nás je cosi, čemu říkáme paměť, co umí kousek toho nepolapitelného toku zachytit a potom v jiném čase a místě tento útržek kdykoliv probudit, oživit, takže nás takřka vrátí proti proudu času zpět. A nám je dáno znovu žít prožité, vidět neexistující, slyšet to, co už dávno utichlo, znovu cítit ztracené vůně.

Už jako malý jsem vytušil existenci této řeky – řeky času. Co je to vlastně přítomnost? Co je to nyní, teď? Pouhá slovíčka sloužící k orientaci. Proč? Protože řeknu-li teď, označuji tím nějaký bod v čase, ale i onen bod vzápětí odplouvá kamsi do minulosti, a tak i nejbetonovatější TEĎ nelze označit za přítomnost. Okamžitě se totiž změní v bylo. Čas jej vezme a odnese. Vždyť i ona teď, která jsem tehdy jako malý vyslovoval, abych objevoval prapodivný svět času, jsou vzdálena už celé roky a destiletí. Tak jsem například zkoušel chodit po louce u chalupy a pozoroval jsem své kroky. Jeden, druhý, třetí... Teď míjím strom, k támhleté pampelišce teprve dojdu; krok, krok, strom už je minulost, pampeliška je zatím budoucností jež se přibližuje; krok, krok a květina se mění z budoucnosti na přítomnost. A právě tento moment je nejprchavější. Jediný krůček totiž květinu neúprosně učiní minulostí a já se vzdaluji.

Kdybych se teď vrátil a prošel onu cestu znovu, už minu jiný strom a jinou pampelišku, jelikož tamten strom a tamtu pampelišku vzal čas. A též já budu kýmsi jiným, neboť tamten kluk už odešel a stal se minulostí.

Bylo mi z toho divně smutno. Ale co se dá dělat? Kdyby se zastavil čas, nic by s nehnulo, zlé by zůstávalo, hezké by nepřicházelo, ale to by bylo stejně jedno, jelikož by si to nikdo neuvědomoval. K tomu by totiž potřeboval plynutí času. Avšak plyne-li čas, z hezkých chvílí si nic nepodržíme. Nic. Čas je změní v minulost, a s tou se při nejlepší vůli nedá nic dělat. Dá se doufat jen v další hezké chvíle, které jsou zatím skryté kdesi v budoucnosti.

Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím více mi tok času připadal jako strašně zvláštní hra, krásná a úžasná, a neskutečně zlá zároveň. Hra, ve které neexistují opravky.

„Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky“, odpověděl mi jednou na mé úvahy táta. A já věděl, že to je podivná, avšak železná pravda.

Zamiloval jsem si vzpomínky. Připadalo mi nádherně zvláštní umění, přivolat děje dávno minulé do přítomnosti, slyšet a vidět věci jako tenkrát a měl jsem pocit, že alespoň tohle je takové stéblo, naděje, nástroj, jímž lze vzdorovat času. Zasouval jsem si cílevědomě do paměti například různá i zcela obyčejná slova, situace a pocity, neboť jsem věděl, že i při své obyčejnosti jsou a budou neobyčejné svou neopakovatelností v čase příštím. Večer jsem si pak často „přehrával“ to, co jsem v průběhu dne prožil, aby se mi nic nevytratilo z paměti. Hledal jsem také v matném přítmí jež obestíralo mé nejrannější vzpomínky a snažil se zachytit a obnovit tyto vjemy, aby se s proudem času nevyplavily z mé mysli úplně.

Ale ve vzpomínkách není člověk sám. I já jsem v nich měl samozřejmě zaznamenány mnohé lidi. A vzpomněl jsem si, že také oni vyprávěli své zážitky, své vzpomínky. Tak jsem si uvědomil, že vedle mého světa vzpomínek existuje ještě obrovský svět vzpomínek druhých lidí. Já totiž vždycky velmi rád naslouchal vyprávění druhých – mámy, táty, babičky, známých, kamarádů, a tak jsem pomalu při svých výpravách do světa vzpomínek začal zjišťovat, že rozměry tohoto světa jsou zřejmě nekonečné.

Například babička vynikala skvělým vypravěčským nadáním, které dokázalo oživit barvy a vůně neopakovatelných životních situací. Úplně jsem cítil tu atmosféru, viděl ty lidi, slyšel je mluvit, smál se příhodám, jež jsem vlastně nikdy nezažil. Ano, viděl jsem lidi, které jsem nikdy osobně neznal, cítil vůni života, jež vyprchala už kdysi, před více než půl stoletím, naslouchal jsem lidem, kteří hovořili a žili, když já tu ještě nebyl, a dokonce zemřeli dříve, než já se narodil. Viděl jsem ulice dvacátých třicátých let, cítil tíseň doby okupace, procházel krajinou a dýchal atmosféru, která už dávno zmizela. Ba dokonce slyšel jsem vyprávění od těch, co vyprávěli mé babičce třeba v době, když ona sama byla dítětem. Tušil takový člověk vůbec, že příhoda, kterou on zažil na vlastní kůži, která byla momentem, časem jeho života, se bude třeba za padesát, za šedesát za osmdesát let let odvíjet znovu před jakýmsi člověkem, jakýmsi klukem, kterým jsem byl například já? Kdo ví, ale pro mě tu ožívalo cosi tak neskutečně vzdáleného a starého, a přeci tak blízkého. Blízkého tepem života, jenž zazníval i přes tu neskutečnou dálku.

Kam vlastně odejdou ty ozvěny dávných chvil? Kam se vytratí ty situace, pocity, smích a smutek, myšlenky a nápady, které tu přede mnou ožívaly ve vyprávění druhých? Kam zmizí ten tep? Kam zmizí ty kusy života? Skutečně! Nic méně než KUSY ŽIVOTA!

Snad jsem i na chvíli uvěřil té hezké lži, kterou si ovšem v bleděmodrých obměnách říkají i mnozí dospělí. Totiž že tyto kusy života se vlastně neztratí, protože žijí v myslích a srdcích druhých. Z části snad...

Tak jsem začal sbírat vzpomínky druhých. Cítil jsem, že můj svět se tak rozrůstá do nepočítatelných rozměrů. Ukládal jsem vzpomínky do sebe, abych mohl kdykoliv a kdekoliv rozžehnout tato světýlka z jiných životů a aby mohla svítit i kdyby lidé, kterým původně patřily, už nebyli mezi živými. A tak ve mně ožily příhody a příběhy, jež jsem nezažil, lidé, které jsem nikdy nepotkal, dny, jejichž světlo jsem nikdy nespatřil. A já je ukládal kdesi v hloubi duše a povzbuzoval jsem druhé k dalšímu vyprávění. Kolik cizích příhod a příběhů bych mohl kdykoliv převyprávět. Skoro v tom cítí člověk cosi božského, když svými ústy může přivádět k životu lidi, jejich vzpomínky, když se může stát takřka jiným člověkem, lidmi! Hle, ožívají díky mně! Jako by se lidé dali nahrazovat.

To květnové ráno nám přinesli pár předmětů, jež po babičce zbyly. Tohle zůstalo. Ach ano, také vzpomínky samozřejmě. A... to je všechno? Nic víc?

Tehdy jsem něco rozpoznal. Člověk nežije dál v paměti druhých. Vzpomínky jsou sice krásná zem, jenže vzpomínky zůstanou jen vzpomínkami, ale život je život. Zázrak o tisíc řádů výš! Zůstaly vzpomínky, ale ne člověk! Ano, vzpomínky mají svoji sílu, ale ve spojení se životem. Bez něj jsou jen krásnou bublinou bez vnitřku, obalem bez náplně, zajímavou mumií. Třeba už proto, že toho co jsem se z vyprávění nedozvěděl, je určitě více, než toho co zůstalo uchováno v paměti. A to co vím, jsou směšná promile. Život je příliš obrovský, než abych jej nacpal do několika vzpomínek. Vždyť je to vlastně hloupé. Mnoho věcí z vlastního života jsem pozapomněl, často kroutím hlavou sám nad sebou, snažím se chápat sám sebe, najít se v nepochopitelném labyrintu své duše. Jak potom můžu uchovat vzpomínky, jednání a myšlení druhého?

Neumíš se radovat z pomíjivých maličkostí? Ty neumíš najít smysl v prchavém a pomíjivém? Tak by snad někdo zvolal nad mými úvahami. Ale ano, jenže cosi ve mně se pořád neúnavně ptá: „A to je jako všechno?“ Jak vás uspokojí film, který postrádá pointu, poučení, rozuzlení, který postrádá konec?

Člověka nelze nahradit. Vzpomínky nejsou životem. Mají sílu, mají smysl. Ale nejvíce září ve spojení se životem. Aby tak měly v mé paměti úplný smysl, musel bych vládnout síle života. A to neumím, nejsem Bůh.

Věřím, že ji použije.

4.  Bezva nápad

Snad to byla nerozvážnost, která je vlastní mládí. Těžko říci. Jisté však je, že v určité době moji rodičové oplývali nápady navýsost podivnými, takže se lze dnes docela oprávněně divit, že jsme to všichni ve zdraví přežili. Aniž někdy domýšleli důsledky, strojili na sebe navzájem i na nás, nebohé děti, nejrůznější situace, jež znenadání nabíraly neočekávaný kurs, a jako bumerang se vracely na jejich i naše hlavy.

    Tato příhoda se udála v době, kdy jsem byl ještě malý capart, neuměle jsem žvatlal první věty a já sám si to nepamatuji. Všechno je mi známo z vyprávění. Avšak svou významnou roli jsem zde sehrál, ba možná jsem i zachránil svého otce.

    A bylo to tak. Táta si dal do opravny kol v Rychnově nad Kněžnou svůj bicykl, který možná při jiném předchozím vynikajícím nápadu mého otce došel jakési úhony. Byli jsme tehdy na chalupě v Orlických horách. Odtud v té době vedla do Rychnova přes hřebeny hor stará prašná silnice plná výmolů, serpentin, utržených krajnic a prudkých stoupání. Když přišel čas vyzvednutí kola z opravny, nasedli jsme všichni tři do auta a vydali se do Rychnova. Táta vyzvedl kolo a potom zjistil bezvadnou věc. Zapomněl přimontovat na střechu auta zahrádku. Do kufru se kolo nevešlo, na zadní sedačku taky ne – kromě toho jsem tam seděl já. Co teď? A pak rodiče políbila můza mazanosti. Jak jednoduché! Táta nasedl na svého Favorita a šlapal až kamsi pod hory. Máma převzala řízení auta a pomalu jsme dojeli tamtéž. A zde přišlo vyvrcholení celého čísla. Zlatý hřeb programu onoho dne. Táta totiž odmítl tvrdě zaplatit za zapomenutou zahrádku šlapáním do nekonečného kopce, namáhat se klikatou a hrbolatou silnicí. To ne! Zahrádka nebyla, ale lano po ruce bylo. Přiváže tedy kolo za auto, nasedne na něj, máma to rozjede a táta se královsky poveze tažen, bez jediného namáhavého šlápnutí.

    Tak se také stalo. Máma totiž ochotně a bez námitek s celým skvělým a geniálním plánem souhlasila. Táta přivázal za auto své kolo lanem, nasedl a máma se pomalu rozjela. Otec byl dobrý a zkušený cyklista, a máma v to zřejmě plně vložila důvěru. I co dím zřejmě. Naprosto! Táta ostatně také. Víra v bezchybnost a nesmrtelnost bývá v mládí věru v jarním květu. Jízda vypadala asi docela bezpečně, ba z počátku jako vynikající souhra kaskadérského dua. Já jsem klečel na zadním sedadle a otočen hleděl na bravurní jízdu otcovu. Máma už si počínala zcela bezstarostně, a možná vůbec zapomněla, že vleče na laně manžela na kole, přičemž nicotná rychlost v automobilu nemusí nutně být nicotnou pro cyklistu, navíc uhánějícího zatáčkami hrbolaté silnice. Tuto tvrdou realitu jsem jí připomněl znenadání svým nevinným a pobaveným komentářem:

    „Jé, táta hajá!“

    Máma pohlédla do zpětného zrcátka. Skutečně! Táta „hajal“ i s kolem, úpěl, řval, nemohouce se vyprostit z klipsen vesele vytíral prachem a kamínky zanešené krajnice, míjel o vlas staré žulové patníky, poskakoval přes hrbolky a vůbec labužnicky vychutnával celým tělem kdejaký výmol. Možná se i modlil.

    Máma zastavila. Drnčení zaprášeného propletence těla a kovu utichlo. Máma otevřela dveře a nastala sekunda pravdy. Neuvěřitelné! Otec přežil! Válel se v pomalu usedajícím prachu silnice, ošmirglovaný, ohoblovaný, naklepaný jak řízek, zmučený a dezorientovaný. Asi něco nevyšlo. Co to k sakru mohlo být? Nevadí, příště.

    Dodávám dvě věci. Za prvé: Táta neměl žádná vážnější zranění. To u něj ostaně bylo v životě takřka pravidlo, že z různých kolizí vycházel se zanedbatelnými odřeninkami – pokud vůbec nějaké byly. Rodičové se už o chvíli později všemu vesele smáli, jako by se jim právě povedl velice vydařený gag. Za druhé dodávám: Zanedlouho se v Rychnovské opravně kol podivovali nad povědomým bicyklem dosti zdemolovaného vzezření a též nad neméně zdemolovaným mužem, který připomínal vzdáleně jednoho zákazníka, co si odtud před pár hodinami vyzdvihoval opravené kolo. Jenže tamten muž nebyl takhle zválený a ošmirglovaný.

3. Jeden z půvabů vandrů - sdílení

Když sbalím pár věcí a spacák do báglu, nasadím kanady a vyrazím na vlak, je to zvláštní pocit. Mezi ostatními lidmi si chvíli připadám jako exot, ale když spolu s Filipem, Markem, popřípadě dalšími lidmi jsem ve vlaku, tíha městské atmosféry se vytrácí a já se těším na chvíle před sebou. Na místa stará a známá nebo ta neviděná a neprošlápnutá. Z map už často máme vyčtená místa, která bychom nechtěli minout a já se v duchu ptám, jestli ta stará nejdeme tak jak je známe a co nového tam přibylo. U míst neznámých se těším, zda mé představy realita potvrdí, zklame, nebo předčí.

    Nepamatuji se, že bych se odkudkoliv vracel rozmrzelý a zklamán. Proč? Inu, jdeme cestami, rychle i pomalu co noha nohu mine, pohledy do krajiny se střídají, nad hlavou nebe a řeč plyne. Někdy „plyne“ i společné mlčení. Ale zásadní je v tom to společné. Cesta je za námi poseta společnými pohledy, kroky, rozhovory, názory, starostmi, radostmi... Do onoho viditelného třírozměrného světa kterým kráčíme, vstupuje i čtvrtý rozměr, rozměr sdílení. To neopakovatelně dokresluje všechny scenérie.

    Jdu-li po čase těmitýž cestami, vidím tam vetknuto i to, co tam viditelně není. Tady jsme se bavili o tom, tadyhle o onom, tuhle jsme hejkali radostí nad nádhernými hřiby – než jsme zjistili, že to jsou hořčáci, tady na těch balvanech jsme se šiškovali, támhle nahoře jsme spali... Je to jako v biografu. V mysli se promítá film a v duši ožívá atmosféra společných zážitků, jež jsou vepsány v každém kousku přírody kolem. Viditelně tam není vepsáno nic, neviditelně jsou tam celé romány. Zajímavé, a skoro tajemné je to, že tam je vepsán příběh nejen náš, ale i těch před námi a přibudou příběhy i těch po nás. Cesty jsou přímo posety vzpomínkami a každý tam má tu svou. Některé už dlouho nikdo svým příchodem a svým srdcem nerozehrál, jiné jsou už mrtvé a němé.

    Pohledy do krajiny mohou být nádherné. Mnohé člověka rozradostňují znovu a znovu. To co je však povyšuje nad běžné pohledy do krajiny je právě vztah a ze vztahu vyplývající sdílení. A prostor pro sdílení je v zásadě nekonečný. Pozadí na němž se pak odehrává tudíž není vlastně tím nejdůležitějším. Proto nemusí být výlet či vandr nutně veden mezi úchvatnými scenériemi. Nemusí především pro ty, kteří prostor v mysli a srdci chtějí vyplnit sdílením. I když, samozřejmě, jestliže i ona vnější stránka má své krásy, je to tím lepší. Hodnota oné vnitřní stránky mnohým vyplyne žel až ve chvíli, kdy je pozdě. Když odejdou lidé, se kterými by bylo možno sdílet. Pak zbývá jen hledět na místa, kde jsme s tím či oním člověkem chodili, sedávali, hovořili a přicházet na to, že i když viditelná scéna je stále stejná, cosi podstatné v ní už není. A jsem zase u toho: vztah a sdílení.

Inu, to je tedy jeden z půvabů, pro které mám rád vandry.

2.  Holčička, prst, hlad a hvězdy

Rád jsem vandroval. Lesy, louky, vesnice, hrady, rybníky, města. A taky samozřejmě kamarádi. Takové vandrování vyžaduje trochu víc času. Třeba alespoň víkend. Jenže ten jsme onehdy s Willem neměli. Byl k dispozici jen jeden den. Ať to zní jakkoliv divně, já nebyl zvyklý všechny ty krásy tak nějak „zhltnout“ v rychlosti v jednom dni. Byl jsem zvyklý to rozprostřít na delší časové ploše. Ale teď to nebylo možné. Tak se přihodilo něco zvláštního. Stalo se několik zážitků, možná obyčejných, ale vlastně výjimečných. Ten jediný den je jaksi zkomprimoval. Tak se mi svou neobyčejnou obyčejností vepsal do mysli snad navždy. Natěšení na cestu Křivoklátskem naskočili jsme na vlak. Svobodní, plní sil. Sledovali jsme ubíhající krajinu a povídali. Seděl jsem vedle tatínka, který měl na klíně malou holčičku, které mohly být tak dva roky a pár měsíců navrch. Také koukala oknem ven, žvatlavě sdělovala své dojmy. Asi bych na tuto dvojici zapomněl, tak jako na desítky jiných spolucestujících, s nimiž jsem kdy cestoval vlaky či autobusy. Ale stala se maličkost. Ano, obyčejná maličkost, která mi oba zapsala do vzpomínek. Děvčátko koukajíc ven jaksi mimochodem zašátralo ručkou a zřejmě chtělo chytit tatínka za ruku. Ale protože hlavní směr jeho pozornosti byl tam venku, v krajině za oknem, nahmátlo mojí ruku a chytilo se mě s láskou a důvěrou za prst u ruky. A dál vykládalo tatínkovi. No, těžko to popsat slovy. Přestal jsem komunikovat s Willem a moji svobodnou vandráckou duši objalo nepopsatelné krásno. Vjem, který jsem neznal. Malá holčička s důvěrou v tátově náručí hledá odpovědi na tu spleť zajímavostí, které se říká svět, které se říká život. A mě vzala kamsi s sebou. Cesta a snad i život změnili nečekaně úrovně.

   Vystoupili jsme a vrhli se do náruče lesů. Cestou necestou šli jsme Křivoklátskými hvozdy a kopci. Sluníčko vesele hřálo, byť už sláblo podzimem. Ani nevím jak, ale najednou jsme stáli na vrcholu jednoho z mnohých kopců. Jeho stráň příkře spadala dolů. A tam, na jiném nižším vrcholu, obklíčen lesy, tam dole pod námi se otevřel pohled na starobylý hrad Týřov. Z téhle perspektivy jsem jej nikdy předtím neviděl. Zdálo se, že jsem snad v helikoptéře. Bylo tak zvláštní nevidět ony zdi z údolí nad sebou, ale prohlížet je okem ptáků. Tam v těch zdech zažil pokoření mladý Přemysl Otakar II., když jej zde otec nechal uvěznit. Zde slýchal o století později tichou píseň lesů i uvězněný šlechtic Jindřich z Lipé. Ano, obyčejný moment obyčejného pohledu z kopce. Ale celá ta chvíle odehrála se v jakoby zázračném klapnutí vesmírného soukolí. Nevím, jestli třeba o den později ve stejnou minutu hleděl bych na ten výjev stejně nadšený a užaslý.

   A naše kroky šly dál. Minuli jsme Skryjská jezírka a cesta plynula. Povídali jsme, dýchali vůni lesů Křivoklátska. Je to neuvěřitelné, ale každá krajina, každý les voní jinak. Prošli jsme kolem několika mlýnů. A pak nás dohonil hlad. Ne že bychom si nic nevzali. Ale nějak jsme podcenili zásoby. Už jsme měli snědeno. Po všem tom šplhání přes kopce a údolí jsme vydali mnoho energie. A nebylo jak ji doplnit. Najednou se Will rozzářil.

„Jé, dyť já tady musím mít někde chleba!“ Načež se začal hrabat ve své „somračce“. A skutečně vylovil krajíc suchého chleba. Koukali jsme na něj jak na poklad. Suchý chléb, navíc jen krajíc. Ale hlad nám uzloval žaludky. Will rozdělil krajíc na půl. Když jsem si kousnul, tak jako jistě do chleba tisíckrát předtím, zmocnil se mě opět zvláštní pocit. Pocit, že jím neuvěřitelně lahodný chléb. Manu z nebes. Vybranou lahůdku z michelinské restaurace. Obyčejný suchý chléb. Ano, hlad se prokázal být nejlepším kuchařem.

   Nad hlavou se nám šeřilo a my podél potoka kolem starých mlýnů šlapali do dálky. Ještě pěkný kus cesty na vlak před námi. Pak se nad ztichlou krajinou rozzářily hvězdy. Jako by všechny ty zážitky někdo zabalil do závoje z perel. To není jen básnění. Mně to tak tehdy opravdu připadalo.

   Dnes mám čtyři děti a dávno už nemohu tak svobodně běhat lesy jak bych možná sám chtěl. Ale kdykoliv mě v minulosti a ještě i dnes mé děti, třeba můj nejmenší syn chytili a chytí za ruku, dotknou se mě s důvěrou, vybaví se mi ten den plný zážitků, ta malá holčička s tatínkem, která je dnes už dozajista velká slečna a která ani netuší, že kdysi jediným letmým dotykem očarovala jednoho svobodného vandráka. Den plný obyčejných krásných zážitků. Tam jsem kdysi poznal, že ty nejmenší věci bývají největší.

Zhruba mezi lety 1992 až 2008 jsem napsal mnoho povídek. Vesměs vzpomínek na dobu dětství a dospívání. Nazval jsem je Dětství, vandry, naděje. Tak jak se mi je bude dařit přepisovat, budu je zde publikovat. Přestože bych dnes možná psal už jinak, zkusím zachovávat víceméně původní podobu. Začnu zcela nejstarší povídkou a zcela nejmladší povídkou. Přeji hluboký umělecký zážitek :-)
                                                                                                                               
                                                                                                                                        Robin

1.   O žlutém lišákovi

Míval jsem takového žlutého lišáka. Měl krásný žlutý ocas, černé tlapky a černé oči. Vlastně to byly takové černé korálky. Těmi se díval na svět i na mě. A já ho bezmezně miloval. Každý si snad vzpomene na svoji milovanou hračku. Jistě, autíčka, medvídci, kocouři, tygříci, opice, panenky a nejrůznější pajďuláci... Těch bylo. Tak co je na nějakém lišákovi? No, snad se to bude zdát divné, ale čímsi zvláštní byl. Opravdu. Dal bych za to ruku do ohně, že byl čímsi zvláštní! A já vím čím. Možná to bude k smíchu, ale on mluvil. Ano, mluvil! Já si na to pamatuji! Docela jistě vím, že jsme spolu velmi často mluvili sedíce na mé posteli a rozebírali jsme nejrůznější záležitosti. Kolikrát jsem mu říkal jak moc chci nějakého angličáka, vyprávěl mu co bylo dneska hezkýho venku a on poslouchal a smál se, a pak vyprávěl o životě v lese. O sněmech lišáků kdesi v horách, liščí pohádky, liščí problémy, liščí názory, liščí fóry a nejrůznější liščí dobrodružství. Snad právě kvůli němu jsem si tak zamiloval knížku od Josefa Lady O chytré kmotře lišce.

    Můj lišák si se mnou hrál, spal u mé hlavy na polštáři, jezdil se mnou na prázdniny do chalupy, a to asi byl vůbec nejšťastnější, protože se pak vždy, když jsem už spal, vytratil do lesnatých kopců za svými kamarády. Běhal s nimi v lesních pěšinkách, skákal s nimi přes potoky, kapradím a vysokou trávou, skotačil spolu s bráchama na pasekách, hráli na schovávanou ve vývratech a pak běželi odpočívat do svých tajuplných podzemních obydlí. Když jsem se však ráno probudil, lišák už byl zase vedle mé hlavy a já na něj mžoural rozespalýma očima v ranním slunci, které zlehka vplouvalo okénky do místnosti. Načež mi začal nadšeně vyprávět o skvělé noční toulce a já mu v hloubi duše strašně záviděl. Šel bych s ním, kdybych nebyl dítě a nemusel chodit večer spát. Dospělí, ti chodit spát nemusejí, oni mohou jít spát, což je rozdíl. Být dospělý, pak bych jít spát nemusel a šel bych s lišákem.

    Lišáka jsem miloval. Láskou silnou, takovou, jaké jsem byl v oné době nejvíce schopen. Však spletitý jest život lidský. Jednou přišla šokující rána. Vzpomínám si na to velmi dobře. Držel jsem svého milovaného lišáka v náručí a šel ze svého pokoje do kuchyně, kde byla máma. Lišák mi asi něco zábavného řekl a já to šel mámě zopakovat. Co to však bylo si nepamatuji. Vzpomínám si jen na ten zdrcující pocit. Přišlo to nečekaně. Došel jsem do kuchyně a vesele oznamoval lišákovu historku. Máma u stolu něco zašívala. Když jsem skončil, máma vzhlédla, nechápavě se na mě zadívala a řekla: „Ale Janku, vždyť on není živej!“

    Prázdno. Najednou jsem měl děsivý pocit prázdna a nebylo čeho se chytit. Nečekal jsem to, nenacházel jsem argumentů a dotklo se mě něco mrazivého. Pak jsem pocítil směs lítosti a hněvu a v tom zmatení jsem jen vyhrkl: „Je!“

    Nic víc mě nenapadlo. Rychle jsem pohlédl na lišáka ve své ruce. Díval se na mě nějak smutně a mlčel. Nožičky i ručičky se mu najednou bezvládně klátily ve vzduchu při každém pohybu mé ruky A máma, snad myslíce že to nestačilo, pronesla s jakousi pobaveností a lehce pohoršeným údivem: Prosim tě, řikám ti, že není!“

    To už bylo trochu moc.

    „Je a je!“ vykřikl jsem, a abych neslyšel případně něco dalšího, utekl jsem do pokoje.

   Hned jsem to s lišákem probral. Lišák, aby mě ujistil o své živosti, předvedl pár kotrmelců, chlácholil mě, taktéž já jeho, no a čas šel dál ve starých kolejích. Rozhovory s lišákem, jeho příběhy, noční toulky, moje starosti na lišákovu hlavu. Dál usínal vedle mě na polštáři, dál se ztrácel na chalupě za svými kamrády. Všechno bylo jak má být, alespoň se zdálo. Kdesi však v těch nejhlubších hlubinách mé duše, v nejhlubších hlubinách našeho přátelství, začal hlodat malilinkatý a nenápadný červíček. Hlodal a hlodal a tloustl. Přátelství však se zdá být nezměrné, malý červík se potom jeví býti míň než nic. A tak byl klid. Jenže klid může být všelijaký. Klid velebný jak chrámové ticho, klid ukolébávající smysly nebo klid zlověstný a hrůzyplný. Ten můj byl šálivý. Pod rouškou míru a pokoje vyrůstalo cosi, co mírem a pokojem rozhodně nebylo. Rostlo to. A byla to moje chyba. Já zradil. Nikoliv lišák. On se neodtáhl, to já.

    Všechno bylo jak má být. Jak už jsem řekl, jen zdánlivě. Povídali jsme spolu dál, lišák mě utěšoval, bavil, ale... mluvil stále méně. Nenápadně ubývalo slov jež říkal on mně. Nebo snad já jemu? Jenže já si toho nevšiml. Červík ujídal tak malilinkaté kousíčky, že jsem nic nezpozoroval. A klid šálivý klenul se nade vším. Taková maličká Krakatoa v duši. Mluvili jsme spolu dále, a dále stále méně. No a potom se to stalo. Jednoho dne už lišák vůbec nepromluvil. Jenže já to úplně přehlédl. Nastojte, tak velká láska, a když z ní najednou není nic, já to přehlédnu!

   A čas šel zas dál. Lišák oněměl a jen strnule a smutně zíral do neznáma. Bylo mnoho slov, znělo mnoho vět a hlasů. Že však mezi nimi neslyším ten lišákův jsem už asi nebyl schopen postřehnout. Pak mi začal překážet v posteli. Dal jsem jej na poličku. Nebránil se. Nepromluvil. Dosedl na ni a dál hleděl do neznáma vyhaslými černými korálky. Potom jsem jednou neměl kam dát své knížky. A tak se lišák stěhoval. Odevzdaně a mlčky se nechal zavřít do šera jedné skříně. Den střídal den a rok střídal rok. Pamatuji si, že čas od času se lišák někde vynořil, tu v nějaké tašce, tu na zemi, a tak byl znovu vhozen do skříně. Snad chtěl utéci, já nevím. Občas mě napadlo, že je mu určitě smutno, že by mi možná rád něco řekl, ale pak jsem pobaven obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou. Vždyť je to jenom hračka, on není živej! Není živej a basta fidli, co se o tom budu dál bavit. Možná jsem měl pravdu, možná jsem ale také před něčím utíkal.

    A pak, už ani nevím jak, se dostal na chalupu. Blíže k lukám, horám, lesům a svým bráchům. Možná vlezl do nějaké tašky a nechal se tajně převézt. I když – to je vlastně hloupost! Vždyť není živej! Tam zůstal sedět na jedné posteli a dál koukal smutným pohledem.

Po létech jsem si na něj vzpomněl. A tak, když jsem přijel jednou do chalupy, aby to nikdo neviděl, vzal jsem jej do rukou a zavzpomínal. Ano, je to zvláštní, divné, bláznivé, ale pocítil jsem chuť si s ním opět popovídat. Oči jako by mu náhle zahořely. Možná se mi to jen zdálo, ale vím, že jsem si v duchu snažně přál, aby všechno bylo zase jako kdysi. Jenže nepromluvil. Kdo ví jak to vlastně doopravdy bylo, jestli skutečně kdy mluvil. Vypadal, jako když chce opět něco říci. Avšak mé očekávání vyplnilo ticho. Zůstal němý.

    „Jsem jak malej“, zabručel jsem si a znechucen vlastní infantilitou lišáka odložil. Oči jako by mu v té chvíli opět pohasly.

    A tak je tam ten lišák dodnes. Možná zase běhá za bráchama do lesů, skáče přes potoky, kapradím a vysokou trávou, hraje si na pasekách a vývratech, ale už není tak veselej. Nemá totiž nikoho, komu by o tom v ranním slunci vyprávěl. Nikoho, kdo by ho poslouchal a kdo by mu tajně záviděl. Ale to nemá cenu rozebírat – on není živej. A v tom to je.

Kdyby mi však někdo uměl poradit, mohl by mi někde stranou pošeptat, aby to nikdo neslyšel, čím to, že lišák nemluví? Vždyť přece mluvil. A jestli není způsob, jak si s ním zase popovídat. Nebo se mi to všechno jen zdálo? V čem to vězí?

Hloupost! Je to jen hračka! Vždyť už jsem dospělý.

Nebo to vězí právě v tomhle... ?