4.  Bezva nápad

Snad to byla nerozvážnost, která je vlastní mládí. Těžko říci. Jisté však je, že v určité době moji rodičové oplývali nápady navýsost podivnými, takže se lze dnes docela oprávněně divit, že jsme to všichni ve zdraví přežili. Aniž někdy domýšleli důsledky, strojili na sebe navzájem i na nás, nebohé děti, nejrůznější situace, jež znenadání nabíraly neočekávaný kurs, a jako bumerang se vracely na jejich i naše hlavy.

    Tato příhoda se udála v době, kdy jsem byl ještě malý capart, neuměle jsem žvatlal první věty a já sám si to nepamatuji. Všechno je mi známo z vyprávění. Avšak svou významnou roli jsem zde sehrál, ba možná jsem i zachránil svého otce.

    A bylo to tak. Táta si dal do opravny kol v Rychnově nad Kněžnou svůj bicykl, který možná při jiném předchozím vynikajícím nápadu mého otce došel jakési úhony. Byli jsme tehdy na chalupě v Orlických horách. Odtud v té době vedla do Rychnova přes hřebeny hor stará prašná silnice plná výmolů, serpentin, utržených krajnic a prudkých stoupání. Když přišel čas vyzvednutí kola z opravny, nasedli jsme všichni tři do auta a vydali se do Rychnova. Táta vyzvedl kolo a potom zjistil bezvadnou věc. Zapomněl přimontovat na střechu auta zahrádku. Do kufru se kolo nevešlo, na zadní sedačku taky ne – kromě toho jsem tam seděl já. Co teď? A pak rodiče políbila můza mazanosti. Jak jednoduché! Táta nasedl na svého Favorita a šlapal až kamsi pod hory. Máma převzala řízení auta a pomalu jsme dojeli tamtéž. A zde přišlo vyvrcholení celého čísla. Zlatý hřeb programu onoho dne. Táta totiž odmítl tvrdě zaplatit za zapomenutou zahrádku šlapáním do nekonečného kopce, namáhat se klikatou a hrbolatou silnicí. To ne! Zahrádka nebyla, ale lano po ruce bylo. Přiváže tedy kolo za auto, nasedne na něj, máma to rozjede a táta se královsky poveze tažen, bez jediného namáhavého šlápnutí.

    Tak se také stalo. Máma totiž ochotně a bez námitek s celým skvělým a geniálním plánem souhlasila. Táta přivázal za auto své kolo lanem, nasedl a máma se pomalu rozjela. Otec byl dobrý a zkušený cyklista, a máma v to zřejmě plně vložila důvěru. I co dím zřejmě. Naprosto! Táta ostatně také. Víra v bezchybnost a nesmrtelnost bývá v mládí věru v jarním květu. Jízda vypadala asi docela bezpečně, ba z počátku jako vynikající souhra kaskadérského dua. Já jsem klečel na zadním sedadle a otočen hleděl na bravurní jízdu otcovu. Máma už si počínala zcela bezstarostně, a možná vůbec zapomněla, že vleče na laně manžela na kole, přičemž nicotná rychlost v automobilu nemusí nutně být nicotnou pro cyklistu, navíc uhánějícího zatáčkami hrbolaté silnice. Tuto tvrdou realitu jsem jí připomněl znenadání svým nevinným a pobaveným komentářem:

    „Jé, táta hajá!“

    Máma pohlédla do zpětného zrcátka. Skutečně! Táta „hajal“ i s kolem, úpěl, řval, nemohouce se vyprostit z klipsen vesele vytíral prachem a kamínky zanešené krajnice, míjel o vlas staré žulové patníky, poskakoval přes hrbolky a vůbec labužnicky vychutnával celým tělem kdejaký výmol. Možná se i modlil.

    Máma zastavila. Drnčení zaprášeného propletence těla a kovu utichlo. Máma otevřela dveře a nastala sekunda pravdy. Neuvěřitelné! Otec přežil! Válel se v pomalu usedajícím prachu silnice, ošmirglovaný, ohoblovaný, naklepaný jak řízek, zmučený a dezorientovaný. Asi něco nevyšlo. Co to k sakru mohlo být? Nevadí, příště.

    Dodávám dvě věci. Za prvé: Táta neměl žádná vážnější zranění. To u něj ostaně bylo v životě takřka pravidlo, že z různých kolizí vycházel se zanedbatelnými odřeninkami – pokud vůbec nějaké byly. Rodičové se už o chvíli později všemu vesele smáli, jako by se jim právě povedl velice vydařený gag. Za druhé dodávám: Zanedlouho se v Rychnovské opravně kol podivovali nad povědomým bicyklem dosti zdemolovaného vzezření a též nad neméně zdemolovaným mužem, který připomínal vzdáleně jednoho zákazníka, co si odtud před pár hodinami vyzdvihoval opravené kolo. Jenže tamten muž nebyl takhle zválený a ošmirglovaný.